Velikonoční obraz smrti člověka

Život každého člověka má smysl jen za podmínky, kdy on sám své bytí zaměří na rozvinutí své podstaty, svého věčného ducha. To věděli všichni dávní proroci, zasvěcenci, příslušníci filozofických škol a absolventi mystérií. K nalezení smyslu života se dopracovávali ve stavu rozšířeného vědomí, kdy je existující realita vnímána i v dimenzích smysly nedosažitelných.

Stavu rozšířeného vědomí je možné dosáhnout různými magickými metodami, drogami, ale neočekávaně se dostaví i spontánně při náboženské meditaci. Pomocné metody byly utajovány pro možnost jejich zneužití k magii. Zřením ve stavu „vytržení mysli“ proroci poznali, že smyslem života každého člověka je probuzení a rozvoj duchovních schopností a hodnot, které v „praktickém“ člověku spí. Jak však poznání pravého smyslu života sdělit člověku, jehož veškerý čas je zabrán úsilím o biologické přežití těla a který poznatkům mystických meditací ani nerozumí, ani na ně nemá čas? Jak sdělit právě tomu nejobyčejnějšímu člověku, že i jeho život a jeho bolest a utrpení má smysl z hlediska věčnosti, že jeho denní usilování není zbytečné a nesmyslné? Učená slova proroků zněla člověku s nepatrnou slovní zásobou nesrozumitelně, vzdáleně, květnaté líčení vícedimenzionálnosti existující reality bylo vnímáno jako od reality odtržená fantazie a prázdná útěcha. Takový byl duševní stav lidí otrocké a násilnické starověké civilizace v době, kdy se již měla posunout k vyšší úrovni. Pro její vzestup však byl podmínkou duchovní vzestup celé masy obyčejných lidí, který jediný může vytvořit podmínky pro to, aby se v její vládnoucí elitě prosadili duchovnější vůdci.

Dítě Světla

Když si duchovní špičky všech civilizací uvědomily svou nemohoucnost (od Indie, Persie, po Izrael a Egypt), začaly prosit o pomoc z duchovní dimenze, o vyslání syna Světla, Syna božího. Ten měl dokázat to, co se jim, pozemským mudrcům nepodařilo. Měl prokázat existenci záhrobních světů, tj. vícedimenzionálnost stvoření s jeho jistotou absolutní spravedlnosti, a vysvětlit i obyčejnému člověku smysl jeho bytí a způsob jeho cesty k věčnosti. Nejintenzivněji a po celých 130 let se za splnění tohoto přání modlila před světem ukrytá sekta esejských (skutečně zbožných) v Izraeli (viz nález v Kumránu), proto se přání mudrců naplnilo právě tam. V Betlémě se v rodině nenápadných lidí narodilo dítě, kterému dali jméno Ježíš. Od ostatních dětí se odlišovalo zvláštním vyzařováním, klidem a atmosférou, která z něj vycházela. Vidoucí viděli jeho zlatou auru. Pověst o vyzařování dítěte dospěla až ke kněžím Kumránu, který byl kultovním centrem esejských. Byli to oni, kteří se vydali dítě prověřit, což bylo později v evangeliích popsáno jako klanění tří králů, nověji mudrců. Král Herodes měl ovšem mezi esejci špicly, kteří mu donesli nález kněží o narození krále Izraele. Poslal tedy vrahy, kteří by v úvahu připadajících esejských rodinách „decentně“ zabili chlapce do dvou let (viz vraždění neviňátek). Rodiče pravého posla z výšin byli však varováni andělem a unikli. Po těchto událostech zasvěcení mlčeli a utajovali stav věcí, proto nejsou v evangeliích žádné zmínky o Ježíšově životě až do jeho 30 let. V žádné Indii nebyl. Při svém nenápadném životě poznal způsob myšlení a život obyčejných lidí. Uvědomil si, že smyslem jeho zrození je probudit k činnosti ducha, podstatu každého člověka, jejíž přítomností se liší člověk od zvířete. Probuzení činnosti ducha člověka se zevně projeví nalezením smyslu života z hlediska věčnosti a nastoupení cesty k svému zjemňování a tím do vyšších úrovní stvoření, ba až do dimenze dokonalosti, k Bohu Otci. Probuzení ducha je jeho vysvobozením z okovů živočišnosti, z nadvlády zákonů těla nad duchem. V evangeliích je probuzení duchovnosti v člověku označováno několika pojmy, jako „znovuzrození z Ducha“, „příchod spásy do domu dotyčného“, anebo „vidění slepých, slyšení hluchých a potěšení chudých“.

Velký učitel

Aby nalezl účinný způsob oslovení tehdejších lidí, odešel Ježíš do samoty pouště k modlitbě a meditaci. Tam se mu v polemice s vládcem tohoto světa satanem vynořilo jeho životní poslání. Teprve po vyjasnění si stavu věcí se vydal na cestu k duchovně nejvyspělejšímu z esejských, Janu Křtiteli. Ten již objevil klíč k zahájení duchovní cesty, kterým je očištění duše a těla tzv. křtem. Tím, že se Ježíš nechal od něj pokřtít, ač nemusel, potvrdil správnost jeho postupu. Přijetím křtu Ježíš ukázal, že Pravdě je nutné dát přednost před duchovními „hodnostmi“. Prokázal žitou pokoru v duchu, a proto byla z duchovní dimenze potvrzena jeho pravost (světelná holubice). Pravda je jako zlatý peníz zlatem v rukou žebráka i krále, boží objektivita je Pravdou bez ohledu na ústa, jež ji sdělují. Od toho skuteční následovníci Ježíšovi (synové Světla) v celých dějinách lidstva dávají přednost Pravdě před věrností pozemským organizacím všeho druhu. Po setkání s Janem Křtitelem se Ježíš distancuje od utajování duchovních pravd esejskými výrokem: „Světlo se nestaví pod poklop!“ Dává tím svým následovníkům pokyn, aby všem, kteří mají zájem o duchovní poznání, bylo toto od duchovně pokročilejších poskytnuto. Sám se vydává mezi lidi učit duchovní zákony a vyhledává si pomocníky, učedníky. Vyučuje rozumem neviditelné, ale přesto reálně a z hlediska nadčasovosti působící duchovní zákony, uzdravuje nemocné. Prochází tři roky Izraelem, ale kromě sběhu nemocných a zvědavců, kteří chtěli spatřit proroka, se výsledek nedostavuje. Zejména proto, že „atestovaní“ kněží Jeruzalémského chrámu nemají v úmyslu se vůbec zabývat „nějakým laikem“. Vidí, že přímé duchovní střetnutí s ignorováním bude muset vybojovat přímo v Jeruzalémě. Přijíždí tam za podobné pozornosti davu, jaké se v metropolích odjakživa těší exoti. Jakmile ale začne mluvit o tom, co je z hlediska těla nepříjemné, ale z hlediska ducha žádoucí, dav se jako obyčejně rozptýlí. Jeruzalémský dav chtěl senzaci jako davy dneška. Zklamán odchází do klidu zahrad předměstí a tam se mu promítají další důsledky odmítání prohloubení duchovnosti izraelským národem...

Cesta sebeobětování

Vidí pád Jeruzaléma a celé židovské komunity. Pláče nad Jeruzalémem. A ptá se andělů, jak má naplnit své poslání. A ti mu ukazují jedinou možnost - cestu přímého střetnutí s vládci tohoto světa. Musí obyčejnému člověku příkladem vyjevit, že jakýmkoliv mučením a samou smrtí není porazitelný. Po zhlédnutí nutného vývoje děje, obrazu svého umučení, se krvavě potí. Není však jiné cesty k naplnění vůle Otce a svého poslání. Lidé mají uši a neslyší, mají oči a nevidí. Nelze do jejich nitra proniknout slovy (což se snaží činit současní evangelizátoři), ale pouze prostřednictvím vlastního příkladu. Místo učených výkladů musí nastoupit čin sebeobětování. Jen sebeobětováním může být proražen krunýř lidské bezcitnosti a zabedněnosti. Ježíš se musel sebeobětovat pro bezcitnost a zabedněnost lidí! Konkrétní průběh jeho umučení je znám z popisu v evangeliích. Ne slovy, ale názorně ukázal Ježíš na svém osudu, že cesta sebeobětování ve prospěch méně duchovně vyvinutých je jediná, která umožňuje lidskému duchu při oddělení od těla únik ze zajetí hmotnosti, z dimenze vlády „vládce tohoto světa“. Toho, který hlásá právo silnějšího, právo trhu, zákon džungle. Není jiné cesty do věčnosti nežli skrze mne, tzn. mým přístupem k životu, říká Ježíš. Tzn. obětováním se vyspělejšího z lásky k Bohu ve prospěch zaostalých, silnějšího ve prospěch slabých. Tím Ježíš demonstruje platnost Nového zákona, nové cesty k duchovnímu vzestupu každého. Zákon džungle jako vzor chování člověka je tím svržen jen do neduchovní biologické roviny, do vztahů v přírodě.

Ježíšův dar člověku

K Novému zákonu je navíc skrytě přiložen božský Ježíšův dar každému člověku, který se přiblíží k prahu smrti. Dar průběhu smrti těla a její vyústění. Evangelia zachycují postup Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání tak geniálně, že je v něm vlastně vylíčen postup umírání, smrt a vzkříšení každého člověka! Pouze jednotlivé kroky umírání jsou u jednotlivých lidí více či méně výrazné. Pohleďme na biblické vylíčení ukřižování duchovním okem.

• Na počátku života každého člověka jsou iluze o změně tohoto světa, které zákonitě končí jejich neuskutečněním.

• Pak se čím dál více prosazuje strach z vlastní smrti. Kdybychom byli jasnovidní a viděli ji, také bychom se potili krví, jako Ježíš v Getsemanské zahradě.

• Pak přichází nespravedlivý soud a nezájem tohoto světa, neocenění pozitivit člověka.

• Poté přichází bolest z nemocí stáří, nebo zranění těla (bičování).

• Potom přichází opuštění každého umírajícího živými spěchajícími lidmi. Ve společnosti barbarů je při smrti každý sám (pouze v Ježíšově společenství se bližní modlí s umírajícími, jako ti, kteří stáli pod křížem).

• Pak přicházejí pochyby o sobě, o smyslu svého bytí (Bože můj, proč jsi mě opustil!).

• Pak přichází vědomí neodvratné smrti (Dokonáno jest).

• Poté přichází tma, ve které se duše odpojuje od smyslů těla a vchází do tunelu (údolí) smrti (setmění na Golgotě, pozorované empatickými, kteří byli telepaticky spojeni s Ježíšem).

• Potom přichází popisované „roztržení chrámové opony“ (spatřeno vidoucími), ve skutečnosti otevření průchodu z hmotnosti do věčnosti, porážka satana jako strážce nejvyššího Prahu.

• Pak je demonstrováno, že po smrti těla existuje určitá omezená doba, kdy se duše každého zemřelého může ještě pohybovat v tomto světě v astrálním šatu. Proto bývají zemřelí určitou dobu po smrti viditelní lidmi ve stavu rozšířeného vědomí, necvičenými mezi sněním a bděním. Jejich astrální vzezření odpovídá stavu jejich duše (vnější a vnitřní tvář). Dokud Ježíš po zmrtvýchvstání nepromluvil, Máří Magdaléna a učedníci jej nepoznali. Je to doba oněch 40 dní po smrti na kříži, kdy Ježíš navštěvuje učedníky. Zjevováním, vstupem zavřenými dveřmi dokazuje pochybovačům, že není skutečné smrti, že existuje jen smrt těla. Říká a ukazuje jim: „Nebojte se těch, kteří mohou zabíti jen tělo, ale více nemohou učinit!“ Ukazuje jim, že pro vyznění inkarnace člověka je rozhodující v jakém stavu duše tělo opouští, jak člověk naplní vůli Stvořitele. „Vibrační úroveň“ duše, jak si ji člověk vytvoří za života, je onen samosoud, který ji automaticky zařadí do odpovídajících světů záhrobí. Proto všechny ty učedníky (500), kteří se s ním po zmrtvýchvstání setkali, opustil strach ze smrti. Oni dostali božský dar ztráty strachu ze smrti „z první ruky“.

Předobraz lidské smrti

Teprve, když si člověk uvědomí, že Ježíšova smrt je názorným předobrazem jeho vlastní smrti, dojde mu, jak velký dar každému člověku Ježíš za cenu svého nezaslouženého utrpení přinesl. Ježíš o procesech při smrti neřečnil, ale vyjevil je. Tím se stal přesvědčivým, tím se stal Pravdou, pravým božským darem, darem rušícím Adamův pád s následkem ztráty vnímání celého stvoření včetně záhrobí. Ale ani ti, kteří mu pevně věří, za pozemského života nedoceňují hodnotu odstranění strachu ze smrti a uvedení v jistotu dokonalé božské spravedlnosti. Plný rozměr Ježíšova daru pozná každý až po průchodu tunelem smrti. Ze srdce lituji všechny ateisty a skeptiky, kteří se označují za stoupence „vědeckého světového názoru“. Až na ně dolehnou jejich „dnové“, dny šíleně se vlekoucích hodin umírání, při nichž nebudou mít nikoho u sebe, to budou děkovat autorům „vědeckého světového názoru“! A lituji pachatele nepravostí, až se ocitnou na druhé straně tunelu, kde na ně čekají jejich „skutkové“. A naopak již teď „závidím“ těm, ke kterým se za jejich konání zde ve hmotnosti přihlásil „na druhé straně“ syn Světla, Ježíš Kristus. Blaze v hodině jejich smrti těm, kteří si již zde plně uvědomí význam a dosah velikonočního mystéria.

Josef Staněk

časopis Phoenix 3/2008

www.agapebrno.cz/Clanky/Archiv/2008/Velikonocni-obraz-smrti-cloveka.aspx