Jsou dušičky pouze památka zesnulých?

Člověk se odlišuje od zvířete tím, že vnímá existenci časové osy, tj. minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Tak při pohybu duchem zpět nutně dospěje ke svým rodičům a prarodičům, při pohybu vpřed tuší své potomky.

Úcta k předkům

Schopnost vnímání toku času je předpokladem úcty k předkům. Teprve jako lidé jsme schopni ocenit, že nám předkové nejen dali život, ale usnadnili i jeho průběh. Z této základny duchovního poznání je odvozena i odpovědnost k potomkům, ve smyslu zase naší povinnosti usnadnit jim rovněž důstojné rozvinutí jejich vlastního života. Objevení nového typu energie v pračlověku, ducha, umožňujícího právě toto vnímání kontinuity a věčnosti, byl onen zlom, který tohoto tvora vyňal ze světa (dimenze) zvířat. Proto neexistují a neexistovaly na světě lidské civilizace, jejichž základem by nebyla úcta k předkům, i mrtvým. Slovanští předkové při stěhování vozili s sebou i kosti dědů a lze položit otázku, proč. Odpověď je pro dnešního člověka šokující: protože s nimi komunikovali! Je to možné, ptá se dnešní, z rodinné komunity vykořeněný konzumní brojler? A hned si odpoví vtipem z marxisticko-leninského Dikobrazu: Jistý pozůstalý chodí stále na hřbitov k hrobu své manželky. Co tam pořád děláš, ptá se jej zasloužilý hospodský budovatel. Mluvím se zemřelou manželkou, říká pozůstalý. A odpovídá ti, ptá se rozesmátě hospodský budovatel. A materialisticky zasvěceně se směje, jak domnělého "v bludu žijícího" doběhl.

Komunikace s našimi blízkými zemřelými

Až v době svobody slova je možné rozhovor dopovědět otázkou: existuje pouze komunikace slovy? Není často významnější telepatická komunikace beze slov i mezi živými? Byli naši předkové, kteří běžně, stejně jako dnes indiáni a přírodní kmeny, komunikovali s duchy zemřelých (ti je např. pravidelně varovali před přírodními katastrofami apod.) pověrčiví blázni? Není dnes právě ztráta komunikace a úcty k předkům znakem ne pokroku, ale úpadku lidí? Kolikrát ke mně, tak jako k mnohým, přišli zemřelí ve snu se zprávou, jež se ukázala být následně velmi užitečná v životě. Za všechny uvedu excelentní případ mé kamarádky z dětství. Vyprávěla mi, že k ní ve snu přišla před sedmi lety zemřelá maminka, která vypadala překvapivě velmi mladě a byla celá světlá, a říkala jí: "Mám z vás všech takovou radost, jenom ten Jareček, (4letý pravnuk) je tak nemocen, že se o něj bojím". Ráno kamarádka volá své dceři, co je s Jarečkem, jestli není nemocen. "Kdepak, ten je zdravý, to byl jen nějaký tvůj zmatený sen!" Ale nebyl. Za týden byl Jareček v dětské nemocnici a zápasil o život. Cysta na plicích po přechozené chřipce se zanítila a antibiotika nezabírala. Pro mne bylo na celé věci zajímavé to, že se Jareček narodil až po smrti paní Z., kterou jsem velmi dobře znal jako velmi duchovní a o rodinu se starající maminku. A pak že "na druhé straně" nějak nevnímají, jak si tu vedeme! (Docela by mě zajímalo, drážděním kterého mozkového laloku by vysvětlili sen "skeptici" nebo scholastici, kteří posmrtnou existenci odmítají?)

Význam ustanovení svátku všech svatých a všech zemřelých

Jakmile obecná křesťanská církev ovládla u nás duchovně pole, koncentrovala dosavadní uctívání zemřelých podle předchozích kultů do dvou svátků. První listopad ustanovila svátkem Všech svatých, druhý listopad svátkem všech zemřelých. Konstitucionalizovala tak tyto dny jako vyhrazené k uctívání památky zemřelých. Bylo to moudré ustanovení, které dodnes působí tak, že vymaňuje i konzumního člověka alespoň na čas ze zajetí bezúčelného spěchu a usměrňuje ho k zamyšlení nad smyslem vlastního života.

Jako svaté označuje církev ty zesnulé, o nichž se domnívá, že alespoň v některé lidské vlastnosti naplnili zadání Stvořitele, neboli mohou ostatním sloužit jako příklad. Nejznámější jsou naší církví vyhlášení národní světci, ale lze právem předpokládat, že drtivá většina skutečně svatých vůbec není známa. Mezi námi žije stále množství nenápadných lidí, kteří svým životem a činností naplňují Vůli. Tito lidé mají velkou duchovní sílu, jež jim zůstává i za hranicí smrti těla. Touto silou mohou působit na živé a posilovat je nejen vnitřně, ale i "konat zázraky uzdravení". Jeden takový zázrak jsem zaznamenal i na sobě v souvislosti s psaním kapitoly o Prokopovi divotvorci. Přenesl jsem se v meditaci v čase k němu a požádal jej, aby mně znamením dal souhlas s napsaným. Přitom jsem se rukou držel za nádorek velikosti fazole na levém uchu, který tam pomalu narůstal asi deset let. Po zážitku se začal zmenšovat a do měsíce zmizel, což snadno potvrdí ti, kteří mne znají.

Energie od zemřelých

K tomu, že neexistuje absolutní přehrada mezi námi a zemřelými, jsem dospěl už před léty a náhodou. Měl jsem službu na Štědrý den, kdy sice bývá většinou klid, ale sedět ve službě musíte. Nudil jsem se. Zapálil jsem si svíčku a abych utratil čas, začal jsem si představovat všechny své zemřelé příbuzné, pak i známé. Vždy jsem je v duchu objal a poděkoval jim za vše dobré. Trvalo to asi dvě hodiny. Jaké však bylo moje překvapení poté, co jsem "seanci" ukončil. Vnitřně jsem cítil nebývalou euforii a měl pocit "lehkého těla". O tom vím, že je to příznak "nabití tělesným magnetizmem" neboli obnovení vitality. Protože z ničeho může být něco jen u vykladačů ozdravných dějů "placeba efektem", muselo dojít k tomu, že jsem byl odněkud "dobit". Že by mi zemřelí nějakým telepatickým způsobem poslali "energii" z druhé strany, že by vnímali moje citové napojení na ně? Od té doby provádím občas "kontakt v mysli" s předky a lituji materialisty, že tuto možnost nemají.

O mrtvých jen dobře

Při mentální a citové komunikaci se zemřelými bych však chtěl důrazně varovat před výčitkami vůči nim (bez ohledu na oprávněnosti). O mrtvých jen dobře, říkali staří Římané! A věděli, o čem mluví! I v tomto směru jsem zaznamenal jednu velmi negativní osobní zkušenost. Jakmile nějaký člověk zemře (i skutečný lump), jeho, někdy jen domněle zlé skutky je nutné odevzdat k posuzování Bohu. Jen On může zvažovat všechny aspekty. Navíc k tomu ještě platí, že odpustíme-li zemřelým, kteří nás osobně poškodili, vymažeme-li tento pocit osobního poškození ze svého podvědomí jako negativum, opět můžeme následně pocítit vnitřní uvolnění. Opravdovým odpuštěním mrtvým "z hloubi duše" jakoby odpadá naše vlastní zátěž negativity v podvědomí (možná nejen pro nás, ale i pro duši zemřelého "na druhé straně").

Zmínil jsem těchto pár výše uvedených vlastních zážitků jen proto, aby jich čtenáři mohli využít jako inspiraci k produchovnění letošních "Dušiček". Zdobení hrobů činí i ateisté, ale duchovní jádro národa potřebuje k uzdravení obnovit telepatickou komunikaci s duchovním vedením a získat tak vnitřní sílu pro dobu současnou i budoucí. Bude ji i pomoc "vyššího vedení" potřebovat.

Josef Staněk

časopis Phoenix 11/2005

www.agapebrno.cz/Clanky/Archiv/2005/Jsou-dusicky-pouze-pamatka-zesnulych.aspx